sobota 11. března 2017

Kam… na hory, jó na hory!

„Nepojedeme na hory? Třeba do Krkonoš?“
„Teď? V polovině října?... A kam? Do Pece nebo do Špindlu?“
„No, já myslel, že bychom mohli udělat přechod hor.“
„???“

Tak nějak to začátkem října začalo.
Když jsme ještě neměli děti, chodili jsme po horách často a rádi. Ale nikdy jsme si netroufli na přechod hor. Ani vlastně už nevím proč. Každý den na jiném místě, všechno si nést na vlastních zádech a tak. A teď najednou, se třemi malými dětmi, no to by tedy byla výzva!

A výzva to opravdu byla. Celkem narychlo svolaná šestidenní „expedice“. Čtyři dospělí a šest dětí ve věku šest měsíců až sedm let. A ano, každý den někde jinde a všechno pěkně na zádech. Včetně nejmenších dětí. Těšili jsme se. Těšili jsme se do podzimních, prosluněných, barevných velehor. Leč, dva dny před odjezdem nasněžilo. A dost, žádný dvoucentimetrový poprašek. Trošku jsme zaváhali. Ale jen na chvilku. Však nejsme žádná mejdla! Přebalili jsme bágly a vyrazili.


Za celou cestu autem do hor jsme nepotkali jedinou sněhovou vločku. Všude je příjemně podzimně barevno. Vyjíždíme z lesa na Horní Mísečky a juj!, všude kolem tak třicet centimetrů sněhu. Ale my se nedáme! Hrdinně stoupáme (někteří se nesou) k Dvoračkám, cestou necestou, kterou před námi ještě nikdo nevyšlapal a propadáme se místy až půl metru do navátého sněhu. Ale to bílo a ticho! Pravda, občas si někdo zanadává, ale jsme nadšení. My i děti. Možná je to i tím, že jsme měli ke zdolání naplánovaných jen šest kilometrů. Víc by děti v tom hlubokém sněhu asi trochu otrávilo. Proto večer při „poradě“ zkracujeme i trasy na další dny. Bez sněhu by deset kilometrů hravě zvládly, ale takhle to bohužel není možné. Takže žádné hřebeny, ale na Labskou boudu a další den i na Malý Šišák kousek pod Špindlerovkou se hravě, s nadšením a elánem dostáváme.




Ovšem je třeba přiznat, že úplně jen radostné vše nebylo. Se sněhem jsme se sice vyrovnali, ale hustá mlha a mrznoucí déšť nás připravil o poslední dva dny výpravy, protože po hřebenech se jít nedalo (měli jsme v plánu z Labské přes Špindlerovku na Luční a přes Sněžku do Pece) a zkrátit cestu též nebylo možné. Dvouletá šla po celé čtyři dny v mokrých botách, protože zaručeně nepromokavé sněhule se tak úplně voděvzdorně nechovaly. Dále je nutné podotknout, že taková dovolená, byť se tak možná tváří, není úplně levná záležitost, protože ceny v horských boudách jsou vyšší než nadmořská výška, v které se nacházejí.



I přes tyto drobné obtíže jsme však byli komplet nadšeni. Zjistili jsme, že na dovolenou nemusíme jezdit jen od května do září, že toho snesem víc než bychom čekali a že je pravda, když se říká, že není špatné počasí, ale špatné oblečení. Takže už zase balíme a příští víkend vyrážíme znovu. Tentokrát do Jeseníků. A jistě to není letos naposledy. Teď už víme, že máme na výletování třeba celou zimu. Sbalte bágl, je to paráda!

Článek psán pro jdeteven.cz.

2 komentáře:

  1. Prave jsem objevila vasi stranku a jsem nadsena :) Myslim, ze mam na par dni co cist :)
    Chystame se na podzim na slovenske hory s pulrocni dcerkou a resili jsme jak to vsechno zvladnem, ale kdyz jsem videla fotku s miminkem v satku na snehu,tak prestavam mit strach :D dekuji za tento motivujici clanek a tesim se jak si prectu dalsi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc a moc díky za chválu! Mám radost. :-) A s miminkem to určitě zvládnete. Já mám pocit, že děti tak do 10 měsíců jsou nejpohodovější cestovatelé. Takhle jsme byli s půlročním synem ve Švýcarsku v kempu pod stanem skoro ve 2000 metrech, strašně se ochladilo, v noci k nule a on byl z nás nejvíc v pohodě. Takže se není čeho bát! Ať se vám putování vydaří! A krásné léto přejeme.

      Vymazat